Jak jsem se nestal senátorem říjen 2002

Jak jsem se nestal senátorem.

A je to za mnou. Panské choutky odvál čas a disciplinovaní voliči. Naštěstí. Moje vítězná kandidatura v obvodu Cheb, založená na faktu, že jsem rodákem z Mariánských Lázních, kde dodnes žije moje rodina a všichni příbuzní, byl buď ďábelský tah našeho geniálního guvernéra anebo omyl. Mariánské Lázně jsou totiž pro účely senátních voleb vyčleněny z okresu Cheb a přiřazeny do volebního obvodu Sokolov.

Co teď, pomyslel jsem si, když se moje voličská základna odmítla vystěhovat do stanového tábora za obcí Velká Hleďsebe (který jsem hodlal vybudovat), řka, že jsem neměl kandidovat, když jsem takový vůl a že si mám počkat na volby v obvodu Sokolov. „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“, agitoval jsem.“ Trolejbus Vám jezdí až k bráně tábora.“ „Trolejbus nám tam sice jezdí, ale srát mám chodit do lesa, ne?“, oponoval jeden z voličů (pravděpodobně bratranec Konrád, z mě nepřátelské rodinné větve).

„Vydrž s tím až do práce“, prosil jsem, aniž bych si uvědomil, že bratranec je dřevorubcem. „Těch pár dní trvalého bydliště na louce tě přece nezabije. Vzpomeň na naše sudetské předky, Konráde.“

„ No právě“, opáčil bratranec, „možná, že mě to nezabije, ale domů se už nikdy nevrátím.“

Snažil jsem se v zoufalství argumentovat tím, že tento (byť přechodný) způsob života jistě dostane do řad mých voličů i naše romské spoluobčany, ale vše marno. Prostě a krátce, mí skalní voliči zklamali a pro svoje osobní pohodlí znemožnili pohodlí mně.

Jediný, kdo mi zůstal věrný, byl můj mírně retardovaný bratr, učitel na ZŠ. Ne, že by se přestěhoval, tak retardovaný zase není, ale nabídl mi, že by mohl občas po večerech tvořit společně se mnou můj volební tým.

Tak šlechetnou nabídku jsem nemohl odmítnout. Vždyť jiní dávají za své týmy miliony a můj bratr se spokojil pouze s pětistovkou na hodinu a teplou večeří. Za tuto almužnu jsem od něj samozřejmě nemohl chtít více, než aby mi dělal při volební kampani řidiče.

Naše první cesta za voliči vedla tam, kde se jich pravidelně schází nejvíce.

„Nazdar dacani!“, snažil jsem se vtipně na sebe upozornit své rodáky v první hospůdce, u které jsme zastavili.

Zdařilo se dokonale. Nezájem se rychle změnil v nepřátelství. Ani jsem je nestačil upozornit, aby si mne vážili, že jsem jejich kandidát do senátu, strůjce jejich budoucího štěstí a už jsem ležel na zemi v objetí svého voliče. Nevypadalo to však, že by mne chtěl volit. Aby to tak byl můj protikandidát, pomyslel jsem si. Silou volby nevyhraješ, soudruhu, varoval jsem ho a zaútočil hlavou do jeho pěsti. Útok jsem musel několikrát opakovat, než jsem ho donutil, aby mne v bezvědomí konečně pustil. Můj bratr se sice ještě snažil ostatním voličům sdělit, aby volili číslo jedna, že to jsem já, ale to bylo asi tak všechno, co stačil říci před tím, než si letem otevřel dveře.

Nevím, co je naštvalo, vždyť ani při oslovení soudruhu se neznámý agresor neurazil. Zřejmě jsme narušili schůzi KSČ, na které její členové právě volili svého kandidáta do senátu a při zjištění, že v konfrontaci se mnou nemá vůbec šanci, se uvolnila jejich přirozená agresivita, kterou jsou známí.

Ale nevadí, vypustíme hostince, míst, kde se neschází komunisti je v pohraničí snad ještě dost.

A taky, že ano. Hned druhý den jsme to měli.

Dobrý večer dámy a pánové, voliči, jmenuji se Petr Borka a jsem Vašim kandidátem do Senátu, strůjcem Vašeho budoucího štěstí. Koukám jako blázen. To je ale opravdu pěkný podnik. Takových podobných jsem zde viděl hodně. Máme to bohaté pohraničí. Tak co, přátelé, máte nějaký konkrétní problém, který bych Vám mohl pomoci jako budoucí senátor legalizovat a vyřešit?

Host: Was ist das für ein trottel?  (přeloženo: Co je to za trotla?)

Já:  Ich bin nicht ein trottel. Ich bin ein politik, kandidát. Ich werde senator, ja? (př. Nejsem žádný trotl. Jsem politik, kandidát. Budu senátor, ano?)

Host:  Gott mit uns. (zřejmě Karel Gott s námi)

Obsluha:  Štó tytu děláš, pane?

Já:  Zdravstvuj krasávica. Ja zděs agitíruju, ponimáješ?

Obsluha:  Iván, Iván, pažálsta, prichodí sjudá.

Já: Pojď, Ivane. Búdět drůžba.Němečtí a ruští přátelé s českým senátorem.

Obsluha č. 2 :Héle, co dělaš, né.

Já: Já tady, drahá romská voličko, provádím politickou agitaci, předvolební kampaň neboť jsem Váš ………

Obsluha č. 2 : Héle ty, tady se žádna politická todleto citace neděla, tady se……….víš co ne?

Já: Samozřejmě, chápu, vždyť jsem politik. Jenom jsem zde chtěl získat nějaké hlasy, neboť kandiduji do senátu. Mé oblíbené číslo je jedna.

Obsluha č. 2: Mně to je jedno kolik čísel uděláš, dej tágo a máš všechno, i s hlasem.

A tak jsem konečně našel ten správný směr mé volební kampaně. Bohužel nemohl jsem konkurovat velkým stranám. Mých našetřených 200 000 korun stačilo na 238 hlasů, a to díky tomu, že jsem někde dostal slevu. Upřímně řečeno, nemyslel jsem si, že každý hlas dá takovou práci. Za těch deset dní bych ani sám tolik hlasů nesehnal. Musím poděkovat svému bratrovi, který mi vydatně pomohl. Přesto, že viděl, jaká je to dřina, nechtěl už dělat jenom řidiče. Je sice retardovaný, ale hodný a obětavý. Prostě učitel.

Z celé mé kampaně mám nakonec pocit dobře odvedené práce. Snad i mí voliči si přišli na své. Na rozdíl od jiných stran je důvěrně znám a dokáži si jejich hlasu vážit, neboť už vím, jakou má cenu. Jediné, co mne trochu děsí, je moje voličská základna. Stejná jako u KSČ. Sice hezčí, ale menší. Proto asi v Chebu tentokrát zvítězili oni. Bohužel.

Váš skorosenátor, strůjce Vašeho budoucího štěstí, inženýr

Petr Borka