Karel Moudrý: P.H.Cami v Balbínce

Karel Moudrý Pierre Henri Cami v Balbínce

Pierre Henri Cami (1884-1958) je autor pro Balbínovce jako stvořený. Autor absurdních her i jiných textů, který v roce 1910 založil „Malý pohřební furgón a humoristický orgán zaměstnanců pařížské pohřební služby“, se sklonem k černému humoru v textech i karikaturách, byl obdivován surrealisty (jak jinak) zemřel nakonec téměř zapomenut (jak jinak), ale stačil ještě v roce 1953 obdržet Velkou cenu mezinárodního humoru, což mu nebylo nic platné (jak jinak).
Rozhodně však muž s buřinkou a bambusovou hůlkou a proslulými křápy, jimiž dobýval filmový svět a srdce lidí, neboť rozdával radost a smích, muž, který rozuměl humoru nejenom na plátně grotesek, ale i v teorii, jež nemusí být zákonitě a vždy jen nudná – Charlie Chaplin – řekl , že Pierre Henri Cami je „největší humorista na světě.“
Představení, či spíše koláž z „minikomedií od P.H.Cami“ hrají v režii Petra Borky – Šárka Kadlecová, Jan Novotný, Paul American, Jiří Hrdina a režisér hry. Petr Bubák s kytarou a Jaroslav Kovář s basou doprovázejí písně s texty Milana Jablonského a publikum se vlídně baví o něco více než hodinu a prožívá s mistrem absurdity jeho pitoreskní sny ožívající na malém jevišti, jehož prostor, půdorys i umístění v čele hospody, neumožňuje nic z toho, co mohou využívat jiná a větší divadla – to úhrnem nakonec způsobilo režijní vynález, kterak hráti pana Cami.
Divadelní školy prý zadávají jeho hry studentům, aby budoucí režiséři dokázali, jak si poradí s autorem, jehož absurdní pojetí jsoucna těžko hrají herci, kteří: pouze hrají. Absurditu lze žít, už vůbec ji nelze předstírat.
Režisér Petr Borka s Jiřím Hrdinou – bez kostýmů, bez kulis, bez rekvizit – inscenují představení – v prostoru daném půdorysem i duchem poetické hospůdky. Herci neopouštějí jeviště a nepředstírá se nic. Jen skutečnost neskutečného děje. Absurdita se mění v realismus snového prostoru. Herci jen oznamují, kohože právě představují : Robinsona, Pátka, Fregolita nebo zhýralého tatíka a opilcovo dítě, královnu nebo vycpanou gorilu, která se diví, usmívá, mračí a grimasou komentuje děj, přičemž neuvěřitelné je, že divák věří i té živé vycpané gorile. Hraje ji vynalézavě Petr Borka v etudě o králi pralesa, jenž Průzkumníkovi komplikuje sexuální život i naději na dědictví. Obecenstvo věří Šárce Kadlecové, když naznačuje, jak se o opírá o parapet a hledí z prvního patra imaginárního domu, že se opírá o skutečný parapet, že stojí ve skutečném okně, to okno že je hmotné ve skutečném domě, slečna se dívá se na skutečný trávník pod ní. Gesta se spojí absurditou textu a vznikne, kupodivu, realita. Realita divákovy fantazie.
Ve městě Franze Kafky je absurdita doma. I když s výhradou, že ono to s Kafkovou absurditou nebude tak jednoznačné. Jednak si myslel, že píše humor, druhak Proces i Zámek jsou spíše alegorie, kdežto ryzí absurdita je teprve Metamorfóza, kdy se jednoho rána Řehoř Samsa probudí a „zjistí, že je brouk.“
Nemluvě o tom, ža haškovsky laděná volební hra na Balbínovu politickou stranu, která sídlí v poetické hospůdce, vytváří součást genia loci, v němž se cítí duch jménem Pierre-Henri Cami, jako doma.

V Praze dne 27.5.2007
Karel Moudrý