Cami v Balbínce
Divadelní texty: P. H. Cami
Režie: Petr Borka
Hrají:
Šárka Kadlecová
Jan Novotný
Paul American
Jiří Hrdina
Petr Borka
Hudební doprovod:
Jaroslav Kovář - basa
Petr Bublák - kytara
Texty písní: Milan Jablonský
Hudba k písním: Petr Bublák
Kostýmy: Dáša Neumannová
Světla: Ivan Fried
V představení uvidíte tyto minikomedie:
Robinsonova láska aneb Pátkova oběť
Fregolitto
Cidovo manželství aneb tatínkův vrah
Opilcovo dítě aneb malý mstitel
Kleštěnec z pralesa
a uslyšíte písničky Petra Bubláka s texty Milana Jablonského
Jak vratný láhve dny se vrací
Znásilnil mě liknavě
Nebyl to můj táta
Zatímco ty spíš, synku
Když jsem byl malej capart
Pierre-Henri Cami (1884 - 1958)
P.H. Cami se vždy toužil stát hercem. Jako talentovaný herec s pípavým jižním přízvukem se však nechtěl spokojit jen s rolemi němými a opustil dobrodružství divadelní pro dobrodružství literární. V roce 1910 zakládá "Malý pohřební furgón a humoristický orgán zaměstnanců pařížské pohřební služby". Zde rozvíjí plně svou fantazii a až do roku 1940 píše černé povídky a kreslí karikatury. Po čtyřleté přestávce v publikování vrací se Cami k literární tvorbě tentokrát už knižní a většího rozsahu. Zakládá Akademii Humoru, píše filmová scenária. V roce 1953 dostává Velkou cenu mezinárodního humoru v Itálii. 3. listopadu 1958 však téměř zapomenut umírá.
Camiho obdivovali surrealisté pro jeho rafinovanou vynalézavost. Lze jej nazvat jedním z otců absurdismu v moderní francouzské literatuře. Každá jeho absurdnost je geniálním nápadem a velkolepým nesmyslem. Své minikomedie zakládá na jazyce a jeho hry jsou vlastně slovními hříčkami.
Charlie Chaplin o něm kdysi řekl, že je "Největší humorista na světě".
Náš Balbín a světový pan Cami
Ve foyeru Balbínovy poetické hospůdky visí fotografie Martina Hrabáka. Kamaráda i bohéma, přičinlivého muže na poněkud zmatené životní trati ve službách alternativní umělecké scény. Skončil tu pouť před několika lety - dobrovolně - po tom, co jakýsi dobrák napsal do jakýchsi oblastních novin, že Martin Hrabák byl spolupracovník StB. Přišel o partnerku i slibovanou práci na plzeňské kulturní roli a se ztracenou nadějí na lepší příští se Martin zavřel v garáži a pustil motor otlučené škodovky.
Pán Bůh mu to jistě odpustí, já nějak neodpouštím, jak se zachází s tzv.seznamy, zvláště po tom, co soudy definitivně zprostily viny hrdinného kapitána Minaříka, protože plánování atentátů je zřejmě běžná životní praxe , případně koníček.
Petr Borka, herec i režisér, pisatel i organizátor recesí kolem Balbínovy politické strany i všeho ostatního okolo pitoreskní hospody v Balbínově ulici, přišel z Martinova pohřbu a našel náhodou ztracený text dramatizace Okudžavova románu, kterou kdysi spáchal čerstvý nebožtík. Borka v tom spatřil ruku osudu a tak se hra objevila na prknech, jež v Balbínce znamenají svět, zpěvohra o komedii, kterou hraje sám život, v tomto případě v carském Rusku. A jméno Martina Hrabáka se objevilo na plakátech, což by mu udělalo radost, nebýt té garáže a té škodovky a té únavy z rozběhané životní pouti.
Pánové Jiří Hrdina a Petr Borka pochopili, když tak se Šárkou Kadlecovou hráli a hráli, že publiku se to komorní hemžení ve třech na pódiu hospody, kde se den co den střídá polozapomenutá folkařská scéna, líbí - a že hrát lze, ba asi se i musí.
A tak sáhli dál do své herecké minulosti, zalovili a nevytáhli špatně.
Pierre Henri Cami (1884-1958) je autor pro Balbínovce jako stvořený. Autor absurdních her i jiných textů, který v roce 1910 založil "Malý pohřební furgón a humoristický orgán zaměstnanců pařížské pohřební služby" se sklonem k černému humoru v textech i karikaturách byl obdivován surrealisty (jak jinak), zemřel nakonec téměř zapomenut (jak jinak), ale stačil ještě v roce 1953 obdržet Velkou cenu mezinárodního humoru, což mu nebylo nic platné (jak jinak).
Rozhodně však muž s buřinkou a bambusovou hůlkou a proslulými křápy, jimiž dobýval filmový svět a srdce lidí, neboť rozdával radost a smích, muž, který rozuměl humoru nejenom na plátně grotesek, ale i v teorii, jež nemusí být zákonitě a vždy jen nudná - Charlie Chaplin - řekl , že Pierre Henri Cami je "největší humorista na světě."
Představení, či spíše koláž z "minikomedií od P.H.Cami" hrají v režii Petra Borky - Šárka Kadlecová, Jan Novotný, Paul American, Jiří Hrdina a režisér hry. Petr Bublák "Bubák" s kytarou a Jaroslav Kovář s basou doprovázejí písně na texty Milana Jablonského a publikum se vlídně baví v necelých dvou hodinách prožívaného snu na malém jevišti, jehož prostor, půdorys i umístění v čele hospody, neumožňuje nic z toho, co mohou využívat jiná a větší divadla, A možná, že i to částečně způsobilo režijní vynález, kterak hráti pana Cami.
Divadelní školy prý zadávají jeho hry studentům, aby dokázali, jak si poradí s autorem, jehož absurdita se těžko hraje i předvádí a už vůbec ji nelze předstírat.
Petr Borka inscenuje "Představení" bez kostýmů, bez kulis, bez rekvizit. Herci neopouštějí jeviště a nepředstírá se nic. Jen skutečnost neskutečného děje. Absurdita se mění v realismus snového prostoru. Herci jen oznamují, kohože právě představují : Robinsona, Pátka, Fregolita nebo zhýralého tatíka a opilcovo dítě, královnu nebo vycpanou gorilu, která se diví, usmívá, mračí a grimasou komentuje děj, přičemž neuvěřitelné je, že divák věří i té živé vycpané gorile, kterou hraje Petr Borka v etudě o králi pralesa, který Průzkumníkovi komplikuje sexuální život i naději na dědictví. Věří Šárce Kadlecové, když naznačuje, jak se o opírá o parapet a hledí z prvního patra, že se opírá o skutečný parapet, že stojí ve skutečném okně, to okno je ve skutečném domě a slečna se dívá se na skutečný trávník pod ní. Gesta se spojí s absurditou textu a vznikne, kupodivu, realita. Realita divákovy fantazie.
Řada minikomedií se proměňuje v řadu etud hraných bez jediné rekvizity, což je zřejmě tajemství objevu "Kterak hrát pana Cami." Tak, když věrný
Pátek , vzhledem spíše Matěj Brouček, podává dopis ušlechtilému Robinsonovi (hraje ho Paul America a je spíše ku prospěchu věci, že je od přírody černochem a Crusoa mluví česky s těžkým přízvukem), podávají si vzduch, v němž divák spatří list dopisního papíru.
Ve městě Franze Kafky je absurdita doma. I když s výhradou, že ono to s Kafkovou absurditou nebude tak jednoznačné. Jednak si myslel, že píše humor, druhak Proces i Zámek jsou spíše alegorie, kdežto ryzí absurdita je teprve Metamorfóza, kdy se jednoho rána Řehoř Samsa probudí a "zjistí, že je brouk."
Viděl jsem fotografie z několika představení Camiho her, kde v kulisách hrají herci v kostýmech a rekvizity patří k věci, že předstírání reality ubližuje snové absurditě a uvědomil si u toho, že režijní objev páně Borkův je zřejmým řešením, jak se vypořádat s absurdními texty "největšího humoristy světa."
Nemluvě o tom, že haškovsky laděná hra na Balbínovu politickou stranu, která sídlí v poetické hospůdce vytváří součást genia loci, v němž se cítí duch jménem Pierre-Henri Cami, jako doma.
Karel Moudrý